V citovém rozrušení usilujeme najít motiv nebo historické vysvětlení svého chování nebo činů těch druhých. Obvykle konflikt analyzujeme v příčinných souvislostech. Kdo začal ten boj? Jaké byly okolnosti? O co šlo? Ale zrovna tak se můžeme ptát: Jak jsem se do toho boje sám zapojil? Měl jsem naléhavý hlas? Byl můj postoj agresivní? Napružil jsem se v agresi, nebo jsem se stáhnul v odmítnutí?
Odpovědi na tyto otázky ukazují tělesnou a citovou povahu chování a odhalují vzájemnou propojenost slov, emocí, myšlenek a svalových pohybů.
Obecně naše problémy přetrvávají proto, že nevíme, jak je strukturovat nebo jak jejich strukturu dešifrovat. Neumíme rozebrat své vnitřní duševní a citové spojení se sebou i s druhými a nevíme, jak toto spojení znovu vytvořit. Můžeme být vzrušení a překypovat pocity, ale nemusíme být schopni podle nich jednat.Anebo můžeme jednat, ale ne sami sebe potlačit. Můžeme se rozzlobit a neumět přestat. Můžeme mít myšlenky a emoce, s nimiž se nemůžeme ani ztotožnit, ani se od nich odpoutat. Můžeme být neschopni vytvořit uspokojivou citovou zkušenost. Tato neschopnost správného „sebeužívání“ často vede k nemoci nebo k citové úzkosti.
Převzato: www.doktorka.cz alikv. část článku Ztělesněná zkušenost
Ano, spojitost emocí s naší tělesnou schánkou je velmi úzce spojená. Čím více budeme rozumět sobě, tím lépe budeme reagovat na náš okolní svět. Vše je jen našim odrazem dle naše vnímání, chování a jednání. Je důležité naučit se nelitovat se, netrápit se zbytečnostmi, které nemůžeme ovlivnit. Naučit se jednat tak, abychom mohli mít vždy čisté svědomí, že jsme činili tak, jak jsme nejlépe mohli. Naučit se relaxovat, odpoutat se od všeho, najít vnitřní klid, který léčí. Právě zde může být homeopatie velmi nápomocná. EG